"And the game is called aftermath"
  
Phil Shoenfelt and I had a long time before we talked together, waiting for the right opportunity. It came with the release of his new solo album, which he mentioned a year ago, when we were in contact with the proofreading of English lyrics for the special CZ&SK Sonic, which Full Moon released in January last year. The interview eventually took place a week before the early elections in Britain, and the Cassandra Lied collection came out coincidentally on the same day as the edition you were holding. Ten years after Shoenfelt's last album. It also has something different, almost everything. About the Inspiration Crisis, Black Mirror and Easter Eggs.
 
We meet on a frozen Sunday afternoon in December in a cozy apartment in Žižkov, where Shoenfelt lives with his wife, fashion designer and artist Jolana Izbická. The narrow hallway is dominated by a mirror and a few dozen pairs of shoes that will soon come to use. They say we should do better. Phil and I have known each other for a long time, of course I registered him back in the 1990s, and shortly after 2000 we started to meet very regularly, whether at concerts or other events. For example, I remember the evening, when I accidentally strayed into the well-known pub U vyřelenýho voku, on the stage played fleas from Secret 9 Beat and with them half-body Shoenfelt gave the Zizkov-English version of the famous hit I Wanna be Your Dog by The Stooges. But these days are long gone, but in 2010 came a serious diagnosis, which almost eliminated the English rocker not only from operation.
 
"For years I lacked inspiration," Shoenfelt replied to the question of why there was such a long gap between the two albums, and thoughtfully continues: “Within a few years I had scarcely written two songs and they were both here, but the rest ... it was waste. I wasn't very happy about it, but it was. In the summer of 2018, a rather long and unpleasant period of my life, which I would not want to talk about, ended, and suddenly my inspiration overwhelmed me like a wave and I wrote maybe twenty-five songs in six seven weeks. ” , the serious health problems Shoenfelt went through in the last ten years are absolutely significant for his new work: “I wrote my last album, Paranoia.com, when I was diagnosed with hepatitis C, which I probably came up with by sharing a drug mug in the early eighties when I was living in New York. A lot of hudebníků and artists, kteří se na nezávislé scéně v osmdesátých letech pohybovali. Hard drugs were simply part of the downtown arts scene in New York at the time – I remember running into Nick Cave and Jim Jarmusch at shooting galleries on the Lower East Side. There was some „romance“ to this dangerous lifestyle, the myth of the doomed artist, le poete maudit. Many people ended up with Hepatitis C, or even worse, HIV/AIDS. It may not always come to such a tragic end as in the case of Rowland S. Howard, who died of liver cancer. I finally recovered, but it was pretty rough. The Interferon treatment process alone took eleven months. ”
 
Phil Shoenfelt was less than 60 at the time, and the injections he received once a week as part of the healing process had a devastating effect on him. “I constantly forgot about them, terribly paranoid, anxious. They made me crazy, ”Shoenfelt tells, saying:“ In California they even have a special diagnosis – the phenomenon known as Riba Rage“ (Ribavirin is a supplementary drug used in the treatment of Hepatitis C and has terrible side effects - it makes your moods very volatile and unpredictable) – - you see very strange things about these conditions. Later I described this experience as being in William S. Burroughs' novel Naked Lunch for eleven months. It was one big, long hallucination, I walked around Zizkov and saw reptiles and zombies everywhere. Maybe it was a true view! As if I took a dose of a very bad trip every day. Paranoid schizophrenia, basically, a side-effect of the chemical imbalance in my brain. The familiar contours faded in front of me, and at the same time everything kept coming back like a bad echo. Nasty stuff, Interferon, but it worked – I got cured of Hepatitis C….”. Today, this period is described by a musician with a slight smile, but even after years it is clear that it was a damn serious thing. In addition to severe illness, breathing problems and bronchitis seizures have been added, which have resulted in several emergency calls. Fortunately, everything ended well, Shoenfelt went through a curative stay at the spa in Karlova Studánka, but the new album is unavoidably marked by these experiences.
 
OUR LONDON MAN

Philip Nicholas Schofield aka Phil Shoenfelt appeared in the Czech Republic in the first half of the nineties, at that time he had several albums and a relatively long career, during which he was mostly on the London and New York scene. In the early 1980s he founded the Khmer Rouge band in New York, after moving to Prague in 1995 he released a joint album with musicians from the group Silent Agreement, and with some of them appeared in his own formation Southern Cross, which he plays to this day. Together they released four albums, in parallel with Bruno Adams (otherwise Once Upon A Time) and drummer Chris Hughes (Hugo Race and many others) he also played in Fatal Shore. Thanks to his residence in the heart of Žižkov and frequent playing with domestic musicians, Shoenfelt is largely considered as part of the domestic scene, although most of his albums have been released on foreign labels. Similarly to the new Cassandra Lied, which was released on 10 January by German label Sireena. Shoenfelt worked on it mostly with Chris Hughes, but Kristof Hahn from Swans or Eva Turnová also appeared on the album, which contributed significant vocals.
 
As he talks about new songs, Shoenfelt describes how the dark period of sickness and mental imbalance he went through completely changed his perspective: “It seemed to me that I was standing with one foot in this dimension and the other somewhere else. In the case of many new songs, I don't really know what they are about, just because they are written from a completely different perspective than I was used to, something like an „out of body“ experience. It is also interesting that in nothing there are no claims, ratings. I will never say this is good, this is bad, they are all about possibilities and alternative realities. On different possibilities of interpretation. Shoenfelt uses the term easter egg, which was first used in media pop culture in 1979 by Steve Wright, director of Atari's software department. Literally, easter eggs are meant by hidden meanings or references that can be found in computer games, movies, videos and other media (the term originates with the American tradition of hiding painted Easter eggs in the long grass of a garden, so that children can hunt and find them).. For example, Shoenfelt refers to references to popular authors such as T. S. Elliott. William Blake or W. B. Yeats: "They are not conscious, but I have the work of these authors under my skin so that their phrases or phrases automatically jump into the context of songs."
 
But Shoenfelt also repeatedly mentions the British television series Black Mirror, not only for the chilling black humor he likes and works with on the new album, but also for some foggy anchoring. The future that the series looks into is so close that it blends in with the times we live in and is uncertain about what and how. Black Mirror also extensively deals with communication technologies and social networks, which Shoenfelt considers a big topic."I tried to look at the phenomenon of social networking, fake news and information from a slightly different perspective, with a sense of humor, a little different from the time I wrote Paranoia.com, and was angry around the world," Shoenfelt says, reconcilingly adding : “I found a way to work with it. Not that I could solve the problem, but I learned to live with it. It's kind of like a Zen concept, a kind of setting in which you humorously look at events that upset you before. And you accept them. ”

JUST A MAN?

Cassandra Lied's album is very long, approaching the edge of the CD on which it was released, but it does not detract from it. It is so colorful, catchy and very cleverly produced. In relation to the length of the album, Shoenfelt will use the example of A Hard Rain's A-Gonna Fall. Its author Bob Dylan talked in his interviews at the time about the assumption of an open nuclear conflict during the Cuban crisis, so he tried to stuff everything into one song. Shoenfelt, however, had no ambition to solve the world's problems, he was particularly concerned about his own mood: “After all the health and psychic problems, I really could not be sure that it would not be my last album. That's why I tried to get the most out of the songs. And he was in a hurry with them. ”After a while, he adds, laughing:“ All of this has been reflected in them in some way, so in some ways it's a concept album without a concept –  a concept which sounds really awful! ” by totally lacking the work of space, the silence that almost everyone uses today. Except for pauses between songs, something constantly sounds on him, constantly attacking the listener's attention. It's not a nuisance, it's just unusual, and maybe a little paradoxically it works. It supports urgency, the feeling of something impending that comes out most from the album.
 
In connection with the sound and production of the album Shoenfelt again mentions easter eggs, together with the co-producer of the album Chris Hughes tried to work with many different concepts. “Somehow, Cassandra Lied reflects almost fifty years of my musical career, my knowledge, love and inspiration. Not planned, it just worked out, ”Shoenfelt nods, adding concrete examples:“ There are Johnny Cash, Elvis, David Bowie, psychedelia, blues and a lot of electronic music from the 1970s, “Kraut Rock” bands like Neu and La Dusseldorf, or Glam Pop such as Gary Glitter. We actually sampled his Rock and Roll Part 2 into a rhythm in one of the songs, and only later did I discover that this song was also appearing in Joker. Brian Eno, Kraftwerk, Can. Or 80's indie rock such as Joy Division and Cabaret Voltaire, up to and including East German soft porn soundtrack music (the middle section of the song “Complicated” references the latter).  Actually, everything I've been listening to in my life has somehow affected the album, even if it can be hidden or discovered later” (those easter eggs again…). Shoenfelt repeatedly highlights Chris Hughes' merit: exactly what each song needed. There were even more guitars in the original mix, but Chris made me take them down, I would probably leave them there. Generally we have a very similar way to listen to things. ”
 
Shoenfelt and Hughes spent several months post-producing the album, the process lasting nearly a year and a half. Most of the albums were recorded by two of them, but in five songs there is mentioned Kristof Hahn, known from Swans or Les Hommes Sauvages. "When he first sent me his party, I was totally moved," Shoenfelt says, and the tracks are on the computer. "They would be worth the release on their own," he says at the moment when the crates typically hear the howling and intense sound of Hahn's steel guitar. We listen to an industrial party for a while, then Shoenfelt tells the reasons why, with one minor exception, the Southern Cross people are not playing on the album: “They are great musicians and I like to play with them, but Cassandra Lied is not a typical rock album. It was necessary to work on the board for months, which is simply not possible due to their utilization. In addition, it comes from a completely different context than they had to be taken into account. ” Eva Turnová contributed distinctive vocals, making Shoenfelt very happy: “I encouraged her to leave her comfort zone, usually singing much deeper and darker, here I wanted something more atmospheric from her. Something similar to Ennio Morricone's soundtrack on Lizard in a Woman's Skin.”

It is no coincidence that one of the best songs of the album is one of  songs Turnova sings backing vocals on. According to Shoenfelt, Just A Man offers an allusion to Nietsche's philosophy in "introspection weakens me, damages my mental health": "According to Nietsche, healthy self-examination is essential.  But self-obsession and the inability to see oneself within the wider social - and cosmic – spectrum is damaging. I’m thinking of those Incel guys („Involuntary Celibates“) in the USA who become obsessed with why they can’t connect with girls; or the white supremacist nazis who go crazy and shoot dead dozens of people, for no other reason than their own misguided sense of entitlement. If you believe in something like them, any introspection is perhaps a crime, ”says a British musician from a generation in which the #metoo movement was not very sympathetic. But Shoenfelt puts forward the theme of 'old dead white men philosophy' with considerable irony: 'They are so absolutely sure! I was trying to work with these dangerous motives, signs, or memes. To be clear, I am not a supporter of these directions, but it is difficult to avoid them when they are all around us. I try to draw attention to them and to laugh at them whenever possible.’ The ironic tone of the song is helped by Eva Turnová's ethereal vocals.

PRAGUE AS NEW YORK

We are also talking about a strange ninety-nostalgia that I feel with many of our common friends, asking Phil how he perceives the difference between the time he came to Prague and today. “It all sounded like the “Modern Primitives” movement I knew from England. For fifty years people in Czechoslovakia had lived under a political system where freedom of expression and the freedom to experiment had been severely repressed. Suddenly, there was unlimited freedom and young people were really pushing the envelope. I’m talking about the dance music scene around klub Roxy, tatooing and piercing salons like Piranha, S & M sex, gay and lesbian sex, experimentation with Ecstasy, cocaine and LSD; while quite a few people were getting into hard drugs like heroin and Pervitin.” The experience of Prague in the early 1990s compares Shoenfelt with its own adolescence and life in Britain and New York in the 1970s and leads to an interesting outcome:“ Most of these things - free love and sex, endless drug use, experiments with psychology etc. - in the West, as they said at the time, it started de facto right after the end of World War II. So we had several decades to try and explore these experiences, but also to monitor their consequences. For you, this period has shrunk to barely ten years! I remember saying to Jolana in about 1996, soon after she had started her „Faux Pas“ boutique, „I predict that half of your friends will be addicted, dead or crazy within ten years…” The cleverest and strongest have stood it and they have become puzzles in advertising agencies, others are in Bohnice, some have disappeared and no one has known for many years, some are dead. But most of them have suffered a lot of consequences since then, some are alcoholics, some are mentally ill, but all of them are united at one time, middle-aged, who doesn't know what to do with them. ”
 
Remembering the wild times of the 1990s, Shoenfelt also introduces another context: “At the time I started living here, the Czech Republic was like a playground for us and the Americans, with no rules, no laws. When you did some trouble, a couple of thousand koruna was enough to get you out of trouble with the cops. As if there were no consequences. It reminded me of New York at a time when nothing was known about AIDS and other diseases, when everyone was all one. You approached politics very similarly. Most people thought that democracy meant I could do what I wanted. But there are always consequences.” Shoenfelt goes back to the perception of history and returns to social networks. “Recently, I had the opportunity to see a lecture by Iain Bundred of Ogilvy on fake news, misinformation, the effects of shoes or crank campaigns. It's really interesting and sometimes creepy to see how fast social networks are changing. But right now there is huge political pressure on Google, Facebook, Twitter and other platforms to stop the spread of disinformation and „hate speech“. For example, before, when you clicked on a link about the Holocaust you were immediately „jumped on“ by some right-wing page that claimed the holocaust never happened. Or that if it did, then it wasn’t such a big deal. Now, if you click on holocaust, you will still get the same holocaust-denying pages, but you also get a pop-up warning you that the views expressed are NOT the views of 99% of informed historians. But Zuckerberg is a „libertarian“ and doesn’t believe in censorship of any kind. And of course it’s highly profitable to allow people to spout hate-filled bullshit from behind the safety of a computer keyboard and screen, while Facebook rakes in billions of dollars from advertizing…
 
The references to the Black Mirror series were repeated in the interview, and we also talked about it in connection with the ambiguous title of the new album. Shoenfelt recalls the last episode of the third series of Black Mirror called Hated In The Nation: “It's a criminal story they then find that they are dependent on the number of hateful comments on social networks and a vendetta carried out by „autonomous drone insects“, whose control systems have been hacked. It's a kind of crazy game, based on the #deathto hashtag, and the attached video is called Game Of Consequences. This show is just great - clever and still fresh. There are a lot of great TV shows in America, but I still think Britain is a much more intense media place. There are a lot of TV channels, newspapers, magazines, the level of media education is really high. Exactly at this point in the Shoenfelt interview in the kitchen, I will remember a few days when the early elections in the UK brought the overwhelming victory of the Conservatives and Brexit supporters. The elections took place in such a tense atmosphere that The Economist reported "the truth for their first victim" the day before the polls opened.
 
Phil Shoenfelt is currently working on the third episode of his novel Stripped, whose first two sequels have so far been published only in Czech; After a conversation, he has been suffering from Andrea for a few tens of minutes, forcing him to change himself several times for photography. Phil recalls one more story about the album's title: “When I named the album, I had the Trojan prophetess Cassandra in mind – she who was gifted by Apollo with the abilty to see into the future, but then cursed never to be believed. So the title has a deliberate ambiguity.  Later, just out of curiosity, I looked for the title through search engines and found one story from America. There was an eleven year old girl named Cassandra who accused her father of raping her. Her father was sentenced to about fifteen years, but after he had been in jail for several years, his daughter moved conscience and confessed that she had invented it all, that it was not true. Her parents were divorcing, she felt pale and thought her father wasn't paying enough attention to her. This was her revenge. And the title of the story was: Cassandra Lied. I tried to find it again later, but I never succeeded. The page about her seems to be blocked or deleted now.” Again, we are getting to the edge of reality and imagination, in a world where the post is true, it is not easy to be sure. It's not easy to check things out. But that doesn't mean we should stop trying. The prophecies are no longer decisive today.



CZECH VERSION:

„a ta hra se jmenuje následky“

Na společném rozhovoru jsme s Philem Shoenfeltem byli domluveni dlouho, čekalo se jen na vhodnou příležitost. Ta přišla s vydáním jeho nového sólového alba, o kterém se zmiňoval již před rokem, když jsme byli ve spojení ohledně korektur anglických textů pro speciál CZ&SK Sonic, který Full Moon vydal v lednu minulého roku. K rozhovoru nakonec došlo týden před předčasnými volbami v Británii a kolekce Cassandra Lied vyšla pěknou shodou náhod ve stejný den jako vydání, které držíte v ruce. Po dlouhých deseti letech od Shoenfeltova posledního alba. Také je na něm leccos jinak, vlastně téměř vše. O krizi inspirace, seriálu Black Mirror a velikonočních vejcích.

Scházíme se během jednoho zmrzlého prosincového nedělního odpoledne v útulném žižkovském bytě, který Shoenfelt obývá se svou manželkou, módní návrhářkou a umělkyní Jolanou Izbickou. Úzké předsíni dominuje zrcadlo a několik desítek párů bot, které brzy přijdou k užitku, na stole leží vánoční štola a láhev domácí meruňkovice, kterou nám hostitelka rozlévá hned při příchodu. Prý aby nám to lépe šlo. S Philem se známe dlouho, registroval jsem ho samozřejmě již v devadesátých letech, krátce po roce 2000 jsme se už začali potkávat pravidelně, ať už na koncertech nebo dalších akcích. Vybavuji si třeba večer, kdy jsem de facto náhodou zabloudil do známé nálevny U Vystřelenýho voka, na podiu hráli floutci ze Secret 9 Beat a s nimi Shoenfelt do půl těla dával žižkovsko-anglickou verzi hitu I Wanna be Your Dog od The Stooges. Tyhle doby už jsou ale dávno pryč, v roce 2010 přišla závažná diagnóza, která anglického rockera málem vyřadila nejen z provozu.

„Dlouhá léta jsem postrádal inspiraci,“ odpovídá Shoenfelt na otázku proč je mezi dvěma alby tak dlouhý rozestup a pokračuje: „Během několika let jsem napsal sotva dvě písničky a ty jsou obě tady, ale zbytek... to byl odpad. Neměl jsem z toho příliš velkou radost, ale bylo to tak. Teprve, když v létě 2018 skončilo poměrně dlouhé a nepříjemné období mého života, o kterém bych nechtěl příliš mluvit, mě najednou inspirace zavalila jako vlna a během šesti sedmi týdnů jsem napsal snad dvacet pět písní.“ Záhy ale zjišťujeme, že bez upřesnění to jen těžko půjde, závažné zdravotní problémy, kterými si Shoenfelt v posledních deseti letech prošel, jsou pro jeho novou tvorbu naprosto signifikantní: „Minulé album Paranoia.com jsem psal v době, kdy mi byla diagnostikována hepatitida typu C, k níž jsem přišel nejspíše díky sdílení drogového nádobíčka začátkem osmdesátých let v New Yorku. Mnoho hudebníků, kteří se na nezávislé scéně v osmdesátých letech pohybovali, touto nemocí trpělo, tvrdé drogy byly jednoduše součástí umělecké scény New Yorku té doby. Pamatuji si, že v drogových zapadácích (Phil použil termín „shooting gallery“, pozn. aut.) ) na Lower East Side jsme se potkávali třeba s Nickem Cavem nebo Jimem Jarmuschem. K tomuto nebezpečnému životnímu stylu patřila jistá dávka romantiky, mýtus umělce odsouzeného k záhubě, le poete maudit. Mnoho lidí skončilo s hepatitidou C, nebo ještě hůře, s HIV či AIDS. Já jsem se nakonec vyléčil, ale bylo to docela drsné. Léčba Interferonem trvala jedenáct měsíců, následky jsem cítil ještě roky potom.“

Philu Shoenfeltovi bylo v té době téměř šedesát a injekce, které jednou týdně v rámci léčebného procesu dostával, na něj měly zničující vliv. „Byl jsem příšerně paranoidní, léčba mi navozovala úzkostné stavy. Přiváděla mě k šílenství,“ vypráví Shoenfelt a upřesňuje: „V Kalifornii na to dokonce mají speciální diagnózu – fenomén riba rage (Ribavirin je doplňkový lék používaný k léčbě hepatitidy C, který má výrazné vedlejší účinky a navozuje velmi těkavé a nepředvídatelné nálady, pozn. aut.). Později jsem tuhle zkušenost popisoval jako bych se na jedenáct měsíců ocitl v románu Nahý oběd od Williama S. Burroughse. Byla to jedna velká, dlouhá halucinace, jako bych si každý den bral dávku velmi špatného tripu. Chodil jsem po Žižkově a všude vídal plazy a zombies, možná to bylo doopravdy! Byla to paranoidní schizofrenie, v podstatě vedlejší účinek chemické nerovnováhy v mém mozku. Známé kontury se mi ztrácely před očima a zároveň se mi všechno neustále vracelo jako nějaká špatná ozvěna. Každopádně ten dryák fungoval, vyléčil jsem se.“ Dnes toto období hudebník popisuje s mírným úsměvem, ale i po letech je jasné, že šlo o zatraceně vážnou věc. K závažné nemoci se navíc přidaly problémy s dýcháním a záchvaty bronchitidy, které několikrát končily voláním rychlé záchranné pomoci. Naštěstí vše skončilo dobře, Shoenfelt absolvoval i ozdravný pobyt v lázních v Karlově Studánce. Nové album je ovšem těmito zážitky neodbytně poznamenané.

NÁŠ ČLOVĚK Z LONDÝNA

Philip Nicholas Schofield alias Phil Shoenfelt se v České republice objevil v první polovině devadesátých let. V té době už měl za sebou několik alb a poměrně dlouhou kariéru, během níž se pohyboval převážně na londýnské a newyorské scéně. Začátkem osmdesátých let založil v New Yorku skupinu Khmer Rouge, poté se na několik let vrátil do Londýna a koncem první poloviny devadesátých let se přestěhoval do Prahy. V roce 1994 pak vyšlo jeho společné album s hudebníky ze skupiny Tichá dohoda, někteří z nich se pak objevili v jeho vlastní formaci Southern Cross, se kterou hraje dodnes. Společně vydali čtyři alba, paralelně pak spolu s Brunem Adamsem (jinak Once Upon A Time) a bubeníkem Chrisem Hughesem (Hugo Race a mnoho dalších) působil také ve skupině Fatal Shore. Díky bydlišti v samotném srdci Žižkova a častému hraní s domácími hudebníky je Shoenfelt do velké míry brán coby součást domácí scény, byť většina jeho alb vyšla u zahraničních labelů. Podobně jako novinka Cassandra Lied, kterou 10. ledna vydal německý label Sireena. Shoenfelt na ní pracoval převážně s Chrisem Hughesem, na albu se ale objevuje i Kristof Hahn ze Swans nebo Eva Turnová (DG 307, The Plastic People of the Universe), která přispěla výraznými doprovodnými zpěvy.

Při vyprávění o nových skladbách Shoenfelt popisuje, jak mu temné období nemoci a duševní nerovnováhy zcela změnilo perspektivu: „Připadalo mi jako bych stál jednou nohou v téhle dimenzi a druhou úplně někde jinde. V případě mnoha nových písní vlastně vůbec nevím, o čem jsou, právě proto, že jsou psány z úplně jiného pohledu, než jsem byl dosud zvyklý. Jako bych se ocitl někde mimo své tělo. Zajímavé je také, že v nich vlastně nejsou žádná tvrzení, hodnocení. Nikdy v nich neřeknu tohle je dobře, tohle špatně, všechny jsou o možnostech a alternativních realitách. O různých výkladech. Zároveň je v nich ale zakódována spousta skrytých narážek.“ Pro ně užívá Shoenfelt termín easter egg, velikonoční vajíčko, který se používá pro ukryté a nezdokumentované funkce v počítačových programech a přeneseně i skryté významy nebo odkazy ve filmech, videích a dalších médiích. Shoenfelt má na mysli například odkazy na své oblíbené autory jako jsou T. S. Elliott. William Blake nebo W. B. Yeats: „Nejsou vědomé, ale dílo těchto autorů mám natolik pod kůží, že mi jejich fráze nebo sousloví automaticky naskakují do kontextu písní.“

Opakovaně ale Shoenfelt zmiňuje také britský televizní seriál Black Mirror, nejen pro mrazivě černý humor, který má sám v oblibě a s nímž na novém albu pracuje, ale i pro jakési rozmlžené ukotvení. Budoucnost, do které seriál nahlíží, je natolik blízká, že se prolíná s dobou, ve které žijeme a není přesně jisté v čem a jak. Black Mirror se zabývá ve velké míře také komunikačními technologiemi a sociálními sítěmi, které Shoenfelt považuje za velké téma. „Snažil jsem se na fenomén sociálních sítí, fake news a informací nahlédnout z trochu jiné perspektivy, se smyslem pro humor, trochu jinak než v době, kdy jsem psal Paranoia.com, a byl naštvaný na celý svět,“ odpovídá Shoenfelt a smířlivě dodává: „Našel jsem způsob, jak s tím pracovat. Ne, že bych snad ten problém vyřešil, ale naučil jsem se s ním žít. Je to trochu něco jako koncept zenu, svého druhu nastavení, ve kterém s humorem shlížíš na události, které tě dříve rozčilovaly. A akceptuješ je.“

JUST A MAN?

Album Cassandra Lied je velmi dlouhé, blíží se hraniční stopáži CD, na kterém vyšlo, ale dojem z něj to kupodivu neubírá. Natolik je barevné, chytlavé a velice chytře produkované. V souvislosti s délkou alba použije Shoenfelt příklad písně A Hard Rain‘ s A-Gonna Fall. Její autor Bob Dylan v dobových rozhovorech mluvil o tom, že v době kubánské krize předpokládal otevřený jaderný konflikt, a tak se snažil do jedné písně nacpat úplně všechno. Shoenfeltovi ovšem neměl ambice řešit světové problémy, leželo mu na srdci zejména vlastní rozpoložení: „Po všech zdravotních i psychických problémech jsem si opravdu nemohl být jistý, zda to náhodou nebude mé poslední album. I proto jsem se snažil do skladeb dostat co nejvíce. A také s nimi docela spěchal.“ Po chvíli ještě se smíchem dodává: „Všechno tohle se na nich nějakým způsobem odrazilo, v jistém ohledu jde tedy o jakési koncepční album bez konceptu - a to zní opravdu hrozně.“ Deska na první dobrou zaujme take tím, že zcela postrádá práci s prostorem, s tichem, kterou dnes používá téměř každý. Až na pauzy mezi skladbami na něm neustále něco zní, neustále atakuje posluchačovu pozornost. Není to na obtíž, jen to je nezvyklé a možná trochu paradoxně to beze zbytku funguje. Podporuje to naléhavost, pocit něčeho hrozícího, který z alba vyvěrá nejvíce.

V souvislosti se zvukem a produkcí alba Shoenfelt znovu zmiňuje easter eggs, spolu s druhým producentem alba Chrisem Hughesem se snažili pracovat s mnoha různými koncepty. „Cassandra Lied jakýmsi způsobem odráží téměř padesát let mé hudební kariéry, mých znalostí, lásek a inspirací. Nijak plánovaně, prostě to tak vyšlo,“ pokyvuje Shoenfelt a přidává konkrétní příklady: „Objevuje se tu Johnny Cash, Elvis, David Bowie, psychedelie, blues i hodně elektronické hudby ze sedmdesátých let nebo krautrock jako Neu! nebo La Düsseldorf, případně glamový pop od Garyho Glittera. Jeho Rock and Roll Part 2 jsme vysamplovali do rytmiky v jedné z písní a až dávno poté jsem zjistil, že se tahle píseň objevuje také v novém Jokerovi. Určitě jsou nějak přítomni také Brian Eno, Can nebo Joy Division, případně osmdesátkovský pop nebo soundtracky k lacinému německému soft pornu. Vše, co jsem za svůj život poslouchal, album nějakým způsobem poznamenalo, i když to někomu může zůstat skryté nebo to objeví později.“ Shoenfelt opakovaně vyzdvihuje zásluhy Chrise Hughese: „On je něco jako chodící hudební encyklopedie, zná strašnou spoustu věcí a dokázal zcela přesně odhalit, co která píseň potřebovala. V původním mixu bylo dokonce ještě víc kytar, ale Chris mě je donutil ubrat. Obecně máme velmi podobný způsob, jak naslouchat věcem.“

Postprodukcí alba strávili Shoenfelt s Hughesem několik měsíců, celé album zabralo téměř rok a půl práce. Většinu nástrojů nahráli sami dva, hned v pěti skladbách se ale objevuje zmíněný Kristof Hahn, známý ze Swans nebo Les Hommes Sauvages. „Když mi prvně poslal svoje party, tak jsem byl úplně dojatý,“ říká Shoenfelt a hned jde zmíněné tracky hledat v počítači. „Stály by za vydání samy o sobě,“ říká ve chvíli, kdy se z beden ozývá typicky kvílivý a intenzivní zvuk Hahnovy steel kytary. Posloucháme chvíli industriální party, poté Shoenfelt vypráví o důvodech, proč na albu, až na kytaristu Davida Babku v jedné skladbě, nehrají jeho přátelé ze Southern Cross: „Jsou to skvělí hudebníci a rád s nimi hraji, ale Cassandra Lied není typické rockové album. Na desce bylo nutné pracovat měsíce, a to díky jejich vytíženosti jednoduše není možné. Navíc vychází z úplně jiného kontextu než oni, to bylo také třeba brát v potaz.“ Výraznými vokály přispěla hned do několika písní Eva Turnová, z čehož má Shoenfelt nepokrytou radost: „Povzbuzovali jsme ji k tomu, aby vystoupila ze své komfortní zóny, obyčejně zpívá mnohem hlouběji a temněji, tady jsem od ní chtěl něco mnohem atmosféričtějšího. Něco podobného, co používá Ennio Morricone na soundtracku k filmu Lizard in a Woman‘s Skin.“

Ne náhodou je jednou z nejlepších skladeb alba právě jedna z těch, v nichž se Turnová objevuje. Píseň Just A Man nabízí ve verši „introspection weakens me, damages my mental health“ podle Shoenfelta narážku na Nietzscheho filozofii: „Podle Nietzscheho je zdravé sebezkoumání podstatou. Ale přílišné soustředění se na sebe a neschopnost vidět se v širším sociálním spektru jsou škodlivé. Mám na mysli všechny ty lidi ze subkultury, které se v USA říká incel (zkratka z involuntary celibate, tedy nedobrovolný celibát, pozn. aut.), kteří jsou posedlí tím, že se nemohou seznámit s dívkou; nebo bílí supremacisté a nacisté, kteří se zblázní a zastřelí desítky lidí, a to z žádného jiného důvodu než pro jakýsi zavádějící smysl na vlastní nárok. Když věříš něčemu jako oni, tak je jakákoliv introspekce snad i zločin,“ vypráví intenzivně britský hudebník z generace, ve které #metoo hnutí nevzbudilo příliš sympatií. Ale Shoenfelt téma ‚old dead white men‘ filozofie předkládá s výraznou ironií: „Ti lidé jsou si přece tak absolutně jistí! Snažil jsem se pracovat právě s těmito nebezpečnými motivy, odkazy nebo memy. Aby bylo jasné, já nejsem žádný zastánce těchto směrů, pouze je těžké se jim vyhnout, když jsou všude kolem nás. Snažím se na ně upozorňovat a v rámci možností se jim i smát.“ Ironickému vyznění skladby pomáhá právě sarkastický vokál Evy Turnové.

PRAHA JAKO NEW YORK

Domácí meruňkovice ze Slovácka je vynikající, postupem času se dostáváme také k podivné devadesátkové nostalgii, kterou cítím u mnoha našich společných přátel. Ptám se Phila na to, jak vnímá rozdíl mezi dobou, kdy do Prahy přišel a dneškem. „Připadalo mi to celé jako z knihy Modern Primitives, kterou jsem znal z Anglie. Padesát let tu lidé žili v politickém systému, kde byla svoboda projevu i svoboda experimentování silně potlačeny. Najednou bylo všechno neomezené a někteří mladí lidé se skutečně dostávali přes limit. Mluvím hlavně o taneční scéně kolem klubu Roxy, tetovacích a piercingových salónech jako Piranha, tam všude se experimentovalo s různými formami sexu a pochopitelně s drogami. Není divu, že se docela hodně lidí dopracovalo až k návyku na heroin nebo pervitin.“ Zážitky z Prahy raných devadesátých let dává Shoenfelt do srovnání s vlastním dospíváním v Británii a dochází k zajímavému výsledku: „Většina těchto věcí – volná láska i sex, nekonečné užívání drog, experiment s vnímáním atd – na Západě, jak se tehdy říkalo, odstartovala de facto hned po skončení druhé světové války. Měli jsme tedy několik dekád na to vyzkoušet a zkoumat tyto zážitky, ale také na sledování jejich následků. U vás se tohle období smrsklo do sotva deseti let! Pamatuji si, jak už jsem někdy v roce 1996 předpovídal Jolaně, krátce poté, co si otevřela svůj butik Faux Pas, že se někteří z jejích přátel do deseti let zblázní nebo budou závislí či mrtví. Nejchytřejší a nejsilnější to ustáli, stali se z nich hlavouni v reklamních agenturách, někteří zmizeli a nikdo o nich už spoustu let neví, další jsou mrtví. Většina si ale z té doby odnesla spoustu následků, někteří jsou alkoholici, jiní psychicky nemocní, všechny ale spojuje, že najednou, ve středním věku, neví, co se sebou.“

Vzpomínání na divoké časy pokračuje: „V době, kdy jsem tu začal žít, tak Česká republika byla pro nás a Američany něco jako hřiště, kde neplatila žádná pravidla, žádné zákony. Když jsi udělal nějaký malér, tak stačilo pár tisíc a bylo to vyřízené. Jako by žádné následky neměly existovat. Připomnělo mi to New York v době, kdy se ještě nevědělo nic o AIDS a dalších nemocech, kdy bylo každému všechno jedno. Velmi podobně jste zde přistupovali i k politice. Většina lidí si myslela, že demokracie znamená, že si mohu dělat, co chci. Jenže nějaké následky se dostaví vždycky.“ Shoenfelt plynule přechází k vnímání historie a opět se vrací k sociálním sítím: „Nedávno jsem měl možnost vidět přednášku Iaina Bundreda z Ogilvy, věnovanou fake news, dezinformacím, působení botů nebo klikovým kampaním. Je ohromně zajímavé a občas dost strašidelné sledovat, jak rychle se sociální sítě mění. Nyní existuje obrovský politický tlak na Google, Facebook, Twitter a další platformy, aby zastavily šíření dezinformací a nenávistných projevů. Například, dříve, když jsi klikl na odkaz, na kterém bylo napsáno například holocaust, tak ses dostal na stránky nějaké extrémní pravicové strany, která tvrdila, že se holokaust nikdy nestal. A pokud ano, tak to prý nebyl až tak velký problém. Nyní, když klikneš na podobný odkaz, tak se dostaneš na podobné stránky, které holocaust popírají, ale zároveň se tam objeví varování, že vyjádřené názory nejsou z devadesáti devíti procent potvrzené historiky. Ale Zuckerberg je ‚libertarián‘ a nevěří v žádnou cenzuru. Navíc je samozřejmě velmi výhodné, aby lidé mohli z bezpečí své klávesnice a obrazovky chrlit nenávistné komentáře, zatímco Facebook počítá miliardy dolarů z reklamy.“

Zmínky o seriálu Black Mirror zazněly v rozhovoru opakovaně, mluvili jsme o něm také v souvislosti souvislosti s třeskutým názvem nového alba. Shoenfelt vzpomíná na poslední epizodu třetí série Black Mirror, nazvanou Nenávist národa: „Jde v podstatě o kriminální příběh, vyšetřování série záhadných vražd, o kterých se posléze zjistí, že jsou odvislé na počtu nenávistných komentářů na sociálních sítích. Jde o jakousi šílenou hru, založenou na hashtagu #deathto. Ten, kdo získá největší počet komentářů s tímto hashtagem je popraven hejnem autonomního droního hmyzu, jehož kontrolní systémy byly hacknuty. A celá tato hra se jmenuje Následky. Tenhle seriál je prostě skvělý – chytrý a hlavně stále čerstvý. V Americe vzniká spousta skvělých televizních seriálů, ale pořád mám za to, že Británie je mediálně daleko intenzivnější místo. Je tam spousta televizních kanálů, novin, časopisů, úroveň mediální vzdělanosti je zde skutečně vysoká. Ale někdy ani to nemusí pomoci, jak bylo vidět na výsledcích referenda.“ Přesně na tuhle pasáž rozhovoru u Shoenfeltů v kuchyni si vzpomenu pár dní na to, kdy předčasné volby ve Spojeném království přinesly přesvědčivé vítězství konzervativců a zastánců brexitu. Volby probíhaly v tak vypjaté atmosféře, že deník The Economist již den před otevřením volebních míst ohlásil „za jejich první oběť pravdu“.

Phil Shoenfelt momentálně pracuje na třetím díle svého románu Stripped, jehož první dvě pokračování zatím vyšly pouze v českém překladu, anglicky román vyjde až v ucelené podobě. Po rozhovoru ho ještě několik desítek minut trápí Andrea, hned několikrát ho donutí se kvůli fotografování se přezout. Přitom si Phil vzpomene ještě na jednu historku ohledně názvu alba: „Ve chvíli, kdy jsme album pojmenovali, jsem měl na mysli skutečně věštkyni Kassandru, kterou z lásky Apollón obdaroval schopností vidět budoucnost, ale když ho poté odmítla tak ji potrestal tím, že jejím věštbám už nikdy nikdo nevěřil. Úmyslný dvojsmysl. Později jsem si ten název ze zvědavosti projížděl skrz vyhledávače a našel jsem příběh ze Spojených států, ve kterém vystupovala dívka jménem Cassandra. Ta obvinila svého otce z toho, že jí znásilnil, když jí bylo jedenáct. Otec byl následně odsouzen asi na patnáct let, ale poté, co byl několikátým rokem ve vězení, se v jeho dceři hnulo svědomí a přiznala se k tomu, že si to celé vymyslela. Že to nebyla pravda. Její rodiče se rozváděli, ona se cítila upozaděná a měla za to, že jí otec nevěnuje dostatek pozornosti. Tohle byla její pomsta. A titulky v novinách zněly právě takto: Cassandra Lied. Nějakou dobu poté jsem se pokoušel na tuto stránku dostat znovu, ale už se mi to nikdy nepodařilo. Její stránka je zablokovaná.“ Opět se dostáváme někam na hranu reality a představ, ve světě, ve kterém vládne post pravda, není jednoduché si být jistý. Není jednoduché si věci ověřovat. To ale neznamená, že bychom to měli přestat zkoušet.
Proroctví dnes už dávno nerozhodují.

This interview was published in Czech language in magazine Full Moon, issue # 105, January 2020